Jak jsem se spálila na žhavém uhlí

Chci vám říct příběh. Je trošku delší, přesto věřím, že vám může pomoct.

Před pár lety jsem se rozhodla přejít přes žhavé uhlí. Přihlásila jsem se na jednodenní živý workshop o vnitřní odvaze, umění se rozhodnout a věřit v sebe sama, na jehož konci byla právě tato zkouška ohněm. 🙂 

Celou akci jsem si užívala a těšila jsem se na to, až okusím to nelogické, nemožné a nové.

Přechod před žhavé uhlí!

Měla jsem asi miliardu pochybností. Nevěřila jsem sobě, ani lektorovi. V duchu jsem si ťukala na čelo. Vždyť to je nesmysl!

Nastala hodina H. Já a žhavé uhlíky…

Chodili jsme kolem ohniště se žhavým chodníkem dlouhým asi 5 metrů a dostali jsme instrukce, že platí pouze jedno pravidlo.

Tedy vlastně dvě:

1. Běžte, až budete připraveni a pokud je oheň otevřen.
2. Nevstupujte na žhavý chodník, pokud uslyšíte větu: „Oheň je uzavřen“.

Chodili jsme ponořeni do svého vnitřního světa a v kruhu kolem ohně. 

Slyšela jsem monotóní zvuk hudby s bubny a vnímala jsem, že se lidi začali řadit do fronty k přechodu.

Vnímala jsem svoje myšlenky, které byly jak hádavé ženské na trhu.

Ano, moje mysl se doslova hádala sama ze sebou. Ta hlasitější část vyhrála a natlačila mě do fronty čekajících. „Musíš už jít!“ říkala, „všichni jdou! Nemůžeš zůstat pozadu.“

Když jsem se ocitla na prvním místě před vstupem na žhavý chodník, kdosi vykřikl: „Oheň je uzavřen!“

Tři muži začali na chodník nahrnovat čerstvé uhlíky. 

„Bože, co budu teď dělat, teď se stoprocentně spálím!“ Ječela jedna moje část.

„Ale musíš jít, za tebou čekají lidi!“ šťouchala do mě jiná.

„Počkej, ještě nejsi připravená,“ šeptala ta nejtišší. 

„Co si o sobě myslíš, že tady někdo bude čekat, než se rozhodneš?“ hučela mi do ucha ta urputná. 

„Jsi směšná, na co si tady hraješ? Myslíš si, že na to máš? Cha! Dovol, abych se zasmála.“ posmívala se další. 

Sešla se celá plejáda mých vnitřních sabotérů. Pěkně pohromadě. Nechyběl žádný z nich.

Byla tam ale i moje vnitřní královna. Ta, která nekřičí. Ta, která laskavě naslouchá, tiše radí a se silou sobě vlastní rozhoduje.

„Oheň je otevřen!“ ozvalo se…

Co myslíte, že jsem udělala? Koho jsem poslechla?

Bohužel tu hlasitou část. Všechny ty temné části mě samotné, které v té době bývaly nejvíc slyšet.

Ty, co mívají milion argumentů proč to a proč támhleto nemůžu, nedokážu nebo bych neměla. Ty, co nakazují, zakazují, zesměšňují a vysmívají se. 

Vykročila jsem!

První krok dobrý, u druhého jsem pocítila oheň, u třetího mnou projela ostrá bolest.

Spálila jsem se!

Přehopkala jsem žhavý chodník jak vyděšený králíček. Na konci stáli ostatní, kteří mi tleskali a jásali. „Dokázala jsi to!“

Ale dokázala jsem to? „Opravdu jsem to dokázala?“ Ptala jsem se sama sebe.

Sedla jsem si stranou a prohlédla jsem si svá chodidla. Na jednom byla menší červená skvrna a na druhém už se rýsoval puchýř. Opravdu jsem se spálila. Co teď?

Jak jsem tam tak seděla, všechny ty vnitřní megery najednou ztichly a jedna z nich znechuceně štěkla: „Jsi nula, neříkala jsem to?„

I přes hlasitou hudbu se najednou uvnitř mě samotné rozlilo absolutní ticho. A v tom jsem uslyšela tichý a laskavý hlas: 

„Můžeš to zvládnout, když si dáš čas a uvěříš. Ještě není pozdě.“

Začala jsem konečně naslouchat. A taky si s tím tichým hláskem povídat.

„Co mám dělat?“ zeptala jsem se.

„Dej si čas,“ odpovídala ona.

„Ale co když se znovu spálím?“ Odvětila jsem.

„Nespálíš,“ říkala, „protože jestli půjdeš, tak až tehdy, až budeš připravená.“

„Co mám teda dělat?“ zeptala jsem se znovu. 

„Máš teď tři možnosti.

1. Můžeš utéct. Ale dost pravděpodobně se pak budeš se cítit jako zbabělec.

2. Můžeš předstírat, že jsi to dala, a dát prostor té tvé bandě z trhu, která bude s ostatními vykřikovat jupí, bravo, dala jsem to. Ale budeš se cítit jako lhářka.

3. Nebo uvěříš v sebe sama, budeš mi naslouchat a zkusíš to znovu. Překonáš svůj strach a budeš se cítit jako vítěz.

„Zkusíš to znovu? Podruhé. Vědomě a v tichu. Jen ty a já. Věříš mi? Věříš si?“

Rozhodla jsem se jí i sobě dát šanci.

Chodila jsem kolem kruhu s ohněm a naslouchala jsem jejím tichým slovům a klidné, laskavé energii. 

„Co když nebudu připravená nikdy?“ ptala jsem se. 

„Co je to nikdy?“ odpovídala.

„No dneska, nemůžu tady být donekonečna.“

„Tak nepůjdeš,“ říkala mi, „není to povinnost, jsi tu dobrovolně.

Jsi tady proto, abys uvěřila v sebe sama, tak si věř!

Poznáš, jestli jsi připravená, a půjdeš. A poznáš taky, jestli nejsi připravená a v tom případě nepůjdeš. Máš právo se rozhodnout podle sebe. Tak, jak to cítíš.

Máš právo si vybrat. Máš právo dělat chyby. Máš právo změnit názor. 

Respektuj svá rozhodnutí, svou intuici i své pocity. Naslouchej i svým myšlenkám, ale nedovol jim, aby tě dovedly do svých pastí.“

Naslouchala jsem pozorně svému vnitřnímu hlasu, pochybnostem i nadějím a v rytmu bubnů jsem tančila okolo ohně.

Najednou jsem slyšela větu: „Oheň je uzavřen!“ Tiše jsem se usmála.

Čekala jsem na znamení a měla jsem pocit, že tohle je ono. Dejavu.

Teď je ten správný čas, kdy můžu přes chodník přejít znovu. Ale ne poskakovat jako králík, ale pomalu, vědomě, s klidem a láskou v celé své bytosti. Půjdu jako královna.

Já jsem královna! Královna svého života. Ta, která dělá vědomá rozhodnutí.

„Oheň je otevřen!“

„Jsi připravena?“ ptá se mě moje průvodkyně. „Jsem,“ v klidu odpovídám. 

Jdeme. Společně. Já a moje královna. Pomalu, v tichu, s pokorou, důvěrou, láskou a klidem. 

Nemám potřebu na konci jásat, pro ostatní jdu podruhé, ale pro sebe vím, že to bylo poprvé.

Dokázala jsem to.

Cítím obrovský vděk a vím, že od této chvíle dokážu cokoli. Vím, že když budu naslouchat své vnitřní královně, všechno je možné…

Dokonce přejít po žhavém uhlí. poprvé se spálit, ale podruhé už ne!

Dokonce nemít ani jeden puchýř, i když to vypadalo, že je mít budu.

Co tím vším chci říct?

Ráda bych vás podpořila v naslouchání sobě sama a své intuici. 

Zastavte se a zkuste se teď na sebe nacítit. Komu častěji nasloucháte? Té části, která zakazuje, přikazuje, zesměšňuje a kritizuje?

Nebo své „vnitřní královně“? Co vám právě teď říká?

Zkuste si na chvíli zavřít oči a představte si obě možnosti:

1. Zůstanu na místě, nic nového neprožiju a nic se nezmění. Jak vám je?

2. Vydám se na cestu, otevřu se změně a novým impulzům. Jak vám je? 

A teď se jen zeptejte sebe sama. Chci lépe poznat své vlasy i sama sebe?

Vstupte do programu KRÁSNĚ SVÁ a vydejte se na cestu k zářivějším vlasům i sebevědomí.

Rozhodněte se vědomě. Ať už řekne mně a programu KRÁSNĚ SVÁ ano, či ne.

Obě cesty jsou správné. Jsou totiž vaše! Vy sama nejlépe víte, co právě teď potřebujete.